Poznej svého nepřítele: jak včas rozpoznat potenciální zločince a vyhnout se jim

Na úvod mi dovolte se představit: nejsem Mistr Světa v karate ani obranné střelbě, nejsem instruktor sebeobrany a nejsem ani ulicemi protřelý rváč. Jsem knihomol, který se léta baví syntézou různých zdrojů a zamýšlením nad nimi (obyčejně s cílem napsat pojednání o nějakém létajícím stroji).
Tak se stalo, že jsem před časem strávil několik dní studiem stránek jistého Marca MacYounga, kterýžto pán byl v mládí tuze ošklivým gangsterem v chudinské čtvrti, okolo třicítky mu došlo, že násilí není úplně perspektivní zvláště z hlediska dožití se požehnaného věku a tak plynule přestoupil na opačnou stranu barikády a jako vedlajšák při všelijakých riskantních profesích začal psát a učit - zejména policisty a jim podobné - o zločincích, jejich modu operandi a ohledně toho, jak se pokud možno vůbec nedostat do situace, kde by člověku šlo o život, zdraví či majetek. Udělal si z toho dobrou živnost, napsal spoustu knih - nu a založil i stránky, koncipované okolo myšlenek

Klade tedy velký důraz na rozumnou opatrnost, vyhýbání se potenciálním rizikům a deeskalaci. A jako bývalý zločinec má ty nejlepší předpoklady předat normálnímu středostavovskému člověku znalosti o tom, na co si dát pozor a jak vybruslit z nebezpečí nebo se do něj ideálně ani nedostat. Což mi přijde rozumné a koreluje to i s českou školou "taktické obrany" pánů Špičky a Nováka s jejich tezí "sebeobranná situace se produkuje".
V nedávné diskusi pod DFENSovou zkušeností s pokusem o situační přepad jsem proto předestřel několik z tezí, které MacYoung razí a byl jsem vybídnut, abych se pokusil o nějakou stručnou sumarizaci toho, co jsem si nastudoval. Pakliže vás takový náhled zajímá a nemáte náladu, čas či jazykové znalosti jít přímo ke zdroji, tzn. na portál nononsenseselfdefense.com s křížovými odkazy zvícími Wikipedie, čtěte dál.

Pět fází násilného zločinu

Co do zločinu se MacYoung točí okolo teze "zločin je proces - a vy selžete, když jej neodhalíte a necháte se zaskočit."
Rozděluje zločin do pěti fází, z nichž každé věnuje vlastní stránku; ty jsou:
  1. ÚMYSL. Zločiny a násilí se - vyjma psychicky narušených jedinců - nedějí z čistého nebe; většinou trvá, než se člověk dokáže "přepnout" do takového stavu, kdy je odblokovaný a ochotný k násilí. Ochota k páchání násilí se dá mnohdy vyčíst z řeči těla a v řadě případů ji lidé podvědomě mohou vycítit - to je ten pocit "něco není v pořádku, jen nevím co". Zjištění, že má někdo okolo vás úmysl k páchání násilí nebo zločinu není dostačující k obraně, ale je dobré se přepnout do režimu zvýšené ostražitosti a neeskalovat situaci.

  2. INTERVIEW. Být zločincem je značně riziková dráha, protože, mám-li parafrázovat Hobbese, "zločinec je zločinci vlkem". Přijít ke zranění výrazně snižuje úspěch na ulici - pročež je eminentním zájmem každého zločince si vybrat oběť, která jej pokud možno neohrozí. Potřebuje tedy drtivou převahu a ta se zajišťuje dvěma faktory: jednak je záhodno mít fyzickou převahu nad obětí - ať se jedná o zbraň, fyzickou sílu nebo početní přesilu - a druhak je žádoucí přepadnout nic netušící oběť, která je zaskočena a tudíž neschopná obrany. Proces výběru oběti nazývá MacYoung "interview": zločinec si vás oťukává a pokud "projdete interview", usoudí že jste vhodná oběť a i pokud na vás nakonec nezaútočí, budete to mít těžší.

    Základní typ interview je "situační", kdy se zločinec zároveň dostane do výhodné pozice pro přepad - typické "kolik je hodin", "můžete mi poradit, kudy k..." nebo žádost o drobné. Prvořadým cílem je ale zjištění, jestli jste nic netušící oběť, nebo zda víte, o co se jedná a nenecháte se nachytat na švestkách; z vaší řeči těla také zločinci usoudí, jestli jste ochotni se bránit, nebo ne. (Reakci ale nesmíte přehnat, protože tím byste útok vyprovokovali - o tom více v kapitole o "Shadow dance", která se této formy "interview" přímo týká).
    DFENSova zkušenost je dokonalou ukázkou: Spoluobčané jej podrobili interview, kde DFENS neprošel. Proč? Protože si byl vědom jejich možného záměru a dával pozor; a protože dal řečí těla najevo ochotu se bránit. Neprošel interview, takže nebyl napaden.

    Jiná častá forma interview je "zkoušení hranic" alias "eskalující", kdy se chování agresora neustále stupňuje a je stále agresivnější, jak tento (či častěji "tito" - zejména skupinky mladistvých) zkouší, co mu/jim ještě projde. Sekundárním důsledkem je, že se tím agresor sám vybičuje do stavu, kdy je schopen zaútočit - pamatujete, co se psalo o "úmyslu"?
    Tento způsob interview je náročný na ustání, protože když se ohradíte příliš agresivně, dáte tím najevo slabost a agresoři mohou říct "ale vždyť my jenom", kdežto když to necháte dojít příliš daleko, jednak můžete projít a druhak budou agresoři již emocionálně vybičovaní, plní adrenalinu a fungující na bázi nižších mozkových center. Dobrým kompromisem asi bude suchá hláška na způsob "to by stačilo.", "A dost!" A podobně: jednak takové chování není agresivní ale jen asertivní a druhak se na ně obtížněji reaguje eskalací na způsob "Jo? A jinak co, hm?!"

    Mimo to MacYoung rozlišuje ještě interview "vášnivá", kdy na vás zločinec zčista jasna, bezdůvodně, začne řvát sprosťárny a výhrůžky, blíží se a testuje, jak zareagujete. Pokud zamrznete a jste rozhozeni, prošli jste a budete napadeni. Pokud dáte budete jednat s chladnou myslí a jasně se mu postavíte - nikoli ovšem agresivně nebo výhrůžně, to by opět provokovalo k útoku, ale na způsob "stand your ground", tzn. "tady jsem, vím o co se snažíš, jsem připraven se bránit a čekám, jestli mne k tomu doženeš", mnohdy se útok zastaví; "tichá", kdy si vás útočník "jen tak" vytipuje a beze slova vás sleduje či se pozicuje; a "dlouhodobá" alias stalking nebo profesionální příprava útoku. Proti těm se ale mnoho dělat nedá.

  3. Pokud projdete interview, další nutností je ZAUJMUTÍ POZICE pro přepad. Nejčastější pozicování je spojeno se situačním interview, kdy vás zločinec pod rouškou normálnosti dostane do svého bojového rádiu a přitom může až do zahájení útoku kdykoli vycouvat s tím, že "on přece nic..., on jenom." Tato taktika je převládající u útoků jedním zločincem.

    V případě zločineckého týmu se nabízí podstatně více možností, protože se oběť dá sevřít do kleští. Toho se dá dosáhnout typicky tím, že se k vám přibližující dvojice rozdělí a jeden kryje vaše ústupové trasy; že dva gangsteři stojí u obou stěn chodby či podchodu a vy musíte projít mezi nimi; že vícero (3+) gangsterů stojí rozprostřených u zdi a když procházíte, "křídla" se dají do pohybu a sevřou vás; nebo že dva zločinci stojí ve značném rozestupu, když projdete okolo prvního, ten se vydá za vámi a když se vy i se svým pronásledovatelem dostanete ke druhému, sklapne past.

    A konečně tu máme "překvapení" aneb starý známý útok ze zálohy. Může přijít z keřů, ale častěji vás může překvapit v garážích či na veřejných záchodcích - o tom více v kapitole o rizikových oblastech. Tam je esenciální prevence, tzn. vědět, kde si dávat pozor; když kriminálník zjistí, že o něm víte a přepad by mu nevyšel, zpravidla se stáhne a počká na další oběť.

    Jak pro překažení interview, tak pro odvrácení útoku i pokud jste interview "prošli" je stěžejní zabránit zločincům v zaujetí takticky výhodné pozice. To vůbec není tak snadné, protože opět nesmíte reagovat přehnaně - tím dáte najevo strach, slabost a budete napadeni. Nenápadnému protimanévrování říká MacYoung "shadow dancing" - protože se jedná o náznaky a divadýlko - a rozeberu jej tu v další kapitole.

  4. Když se agresor dostane do výchozí pozice, přichází SAMOTNÝ ÚTOK. Ale není útok jako útok: jednak jsou rozdílné motivace, protože máme násilí sociální, kdy jde se primitiv snaží zaujmout místo "vůdce smečky" či zapůsobit na dámy demonstrací vlastní moci nad někým slabším; a násilí účelové, kdy je násilí toliko prostředkem, který jeho pachateli připadá jako nejsnazší cesta k dosažení svého cíle, např. osobnímu obohacení nebo vybití pudů.
    Druhak jsou různé intenzity: nejtvrdší zločinec prostě přijde a bez varování bodne či střelí oběť, protože když se ta v šoku svíjí na zemi a drží si rány, nebude klást odpor a bude mnohem snazší ji oloupit; většinou jde ale o "násilí nebo...", tzn. o výhrůžky, kdy se zločinec (nebo třeba i jen agresivní ožrala, který chce abyste odešli z "jeho" baru či židle) nemíní uchylovat k násilí, pokud oběť vyhoví jeho požadavkům - ale bude násilný v případě odporu. A konečně máme i násilníky, kteří se spokojí s emocionálním či verbálním násilím - šikanéry, násilnické manžely, "deptače" a podobné, kteří neriskují fyzický boj, ale z pozice (byť domnělé) převahy se snaží emocionálně terorizovat emocionální pohodu oběti. (Zajímavé je, že do této kategorie podle MacYounga patří i řada "pacifistů", kteří jsou rádi verbálně a emocionálně násilničtí a pacifismem se jen chtějí chránit od eskalace do fyzického násilí, kterého se bojí. Jak je rozpoznat? Podle reakce na zpochybnění jejich pacifismu.)

  5. A zločin neskončí tím, že by se agresor teleportoval pryč, takže je tu DOHRA a odpoutání. V této chvíli se zločinec rozhoduje o tom, jestli oběť zavraždí nebo ne; a třeba 80% znásilněných žen znásilňovač fyzicky vážně zranil až po samotném aktu zločinu, jelikož se mu nedařilo jak doufal a chtěl si vybít vztek. MacYoung říká, že dokud zločinec není z dohledu, nejste v bezpečí - ani když jste 100% spolupracovali a nekladli odpor.
    Částečné vysvětlení může spočívat v tom, že zločin samotný - ať přepadení či sexuálně motivovaný útok - se často odehrává pod nadvládou limbického systému a hormonů, tzn., jak vyjádřil jeden můj známý, vedený "animálními pudy". Když ale samotný akt zločinu skončí, hladiny hormonů poklesnou, řízení zločince se mu vrací do racionálně myslícího neo-cortexu a zločinec začíná uvažovat a rekapitulovat: "viděla mi oběť do tváře? Jak moc je pravděpodobné, že mne práskne? Saturoval jsem své potřeby či cíle?" Nebezpečí má tedy dvě špičky: jednak v počáteční fázi útoku, kdy vystresovaný zločinec neví, jestli bude oběť kooperovat nebo se bránit, a pak po útoku, kdy se může z čirého pragmatismu rozhodnout, že oběti ublíží.

Shadow dancing: jak vybruslit z pasti a nespustit přitom útok

Podle MacYounga je zcela zásadní chybou postoj "nesmím dát najevo slabost, takže budu vyzývavě stát, vyhrožovat a ani se nehnu". Jednak proto, že protřelí násilníci ví, že právě v tom je strach: protože strach a snaha "vypadat drsně". Prakticky to popisuje ve svém pojednání o šikaně a o tom, jak šikanéři určují, kdo je slabý:
»"Přestože si Bob myslel, že jeho chování vysílá jasný signál 'jsem drsňák, tak si se mnou raději nezahrávej', právě toto chování by skončilo tím, že mu někdo nakope zadek. A přitáhl jím pozornost těch, kteří byli ochotni zadek nakopat.«
Druhak to mnohdy znamená, že "drsoň" zůstává v takticky nevýhodné pozici: nechá se obklíčit nebo zavřít, počká až k němu přijde přesila apod. Samozřejmě, jasný útěk provokuje k pronásledování a je na místě tehdy, pokud se dá včas doběhnout do bezpečí, tzn. do hustěji zalidněné oblasti, na fízlárnu nebo tak podobně; třeba v noční vilové čtvrti to nese značný risk.

Zcela jiná věc je ale taktické manévrování. To nedává najevo útěk a strach ("bojím se tě, napadni mne"), ani agresi ("vyzývám tě, napadni mne"), nýbrž "vím, že jsi zločinec a snažíš se dostat do výchozí pozice pro útok - a tuhle hru umím hrát taky". A už toto mnoho zločinců naopak odradí - protože nejste nepřipravená oběť, na které mohou vykonat přepad, ale víte co jsou zač, aktivně hrajete protipozicování a tudíž jste mnohem nebezpečnější.
Jedná se tedy o tanec na ostří nože, kdy balancujete mezi zdáním slabosti, které vyprovokuje útok, a přílišnou agresivitou, která vyprovokuje útok stejně spolehlivě. Rozdíl mezi úprkem=slabostí a taktickým manévrováním pak spočívá ve zdání normálnosti. Agresoři přece neútočí: "jen" se ptají nebo se procházejí. Vaše manévrování musí být stejně nevinné. Navenek to vypadá, že se nic neděje - a přesto se děje. Je to hra stínů. A proto tomu MacYoung říká shadow dancing - stínohra.
Do diskuse jsem již přeložil část původního článku, takže budu chvíli jen citovat:

»Jiný příklad je, když se vás lupič, znásilňovač nebo carjacker snaží dostat do situačního přepadu pod zástěrou otázky (např. na cestu). Tento proces je popsán v 'Pěti krocích násilných zločinů'.
I když víte, o co mu ve skutečnosti jde, jeho akce jsou jakoby "nevinné". Jelikož se teprve připravují, mohli by v případě, že byste je konfrontovali, všechno popřít -- a u soudu byste neměli šanci. Ale to neznamená, že se nic neděje...
(...)
Shadow dancing nastává tehdy, když dva hráči - z nichž oba vidí, co se ve skutečnosti děje -- soupeří o strategicky výhodnou pozici. Proto se tomu říká tancování. A všichni předstírají, že dělají jen naprosto nevinné věci. (...)
Spočívá to v tom, dostat druhého do nevýhodné pozice aniž by se člověk sám vystavil druhému. Tzn. obě strany provádějí jemné přesuny a manévrují s cílem zvětšit své šance na úspěch, pokud by došlo k fyzickému násilí. Celou tu dobu se oba 'tanečníci' snaží zabránit tomu druhému, aby se dostal do výhodné pozice - a přitom nevyprovokovat útok. Balancují na ostří nože, kde si ani jeden nemůže dovolit být moc agresivní nebo naopak vystrašený - protože cokoli z toho by vyprovokovalo fyzickou konfrontaci. Je to potenciálně smrtící hra tahů, protitahů a proti-protitahů. Navenek to vypadá, jako že se nic neděje, ale oba hráči velmi dobře vědí, co se odehrává pod fasádou normálnosti.

Shadow dance je pro lidi, kteří považují násilí za prostředek k dosažení svých cílů do značné míry tím, co rozhoduje jestli do toho jít, nebo ne. Dovedný hráč se pokusí nepozorovaně zaujmout útočnou pozici. Pokud si toho nevšimnete, prošli jste zločineckým 'interview' (viz Pět kroků násilných zločinů) a i kdyby gauner rovnou nezaútočil, bude mít za to, že má nad vámi převahu - což podstatně komplikuje jednání s ním. (...) Když nevíte, že s vámi 'tančí', selhali jste.
Selžete ale i pokud zareagujete nepřiměřeně. Ano, snaží se dostat do útočné pozice. Ale když se zachováte emocionálně nebo zaujmete bojový postoj, on si nebude myslet "jejda, ten je nebezpečný". V jeho malém mozečku mu vyblikne jistota, že nad vámi získal převahu a vy se ho bojíte... Což vyprovokuje útok stejně dobře, jako kdybyste si vůbec nevšimli, že se dostává do pozice.«

Pokusím se předestřít teoretický příklad Shadow dancing na příkladu DFENSova střetnutí, které přečtěte, neučinili-li jste tak.
"My" představuje blížící se Spoluobčany, "Já" představuje hypotetického DFENSe-stínového tanečníka.

Co teď? Když se gangsteři otočí a půjdou opět k "DFENSovi", šaráda praskla - pro takový obrat a pronásledování nemají záminku. Prohráli a "Pánové, laskavě se nepřibližujte pod deset kroků, ano?" A pokud tak neučiní, je již na místě tasit a opakovat výzvu. Je totiž jasné, že se nejedná o možnost náhodného setkání s nevinnými, jakou jsem předestřel v diskusi pod původním článkem, ale již zcela zjevný pokus zaujmout pozici pro útok. Teprve teď je tedy přípustné tasit a opakovat výzvu k nepřibližování se zbraní v ruce. Protože útočníci nezvládli shadow dance: nemají ospravedlnění pro umístění sebe sama do takticky výhodné pozice pro útok.
Pravděpodobnější je, že jim to dojde a "bude jim blbé" tak očividně přijít o roušku nevinnosti, takže si odejdou vyhlédnout jinou oběť. A toto, právě toto znamená "neuspět v situačním interview".

Rovnou tasit, aniž by člověk hrál Shadow dance je ale chyba, protože je to právě nepřiměřená reakce: v aktualitě (tzn. ne ve "vaší realitě", vašem vnímání ohnutém emocemi a adrenalinem, nýbrž na záznamu z bezpečnostní kamery) by takový pistolník vypadal jako agresor, který bezdůvodně tahá pistoli na dva neozbrojené, nevinné kolemjdoucí. Zapomeňte na porovnání renomé - před zákonem jsou si recidivisté, ajťáci i konstruktéři rovni a Policie zná až příliš napohled slušných příslušníků střední třídy s čistým rejstříkem, které zatkla při vraždě nebo krádeži. Vy budete agresor - a vše, co udělají skuteční zločinci budou jen "zoufalé činy obětí, bránících se šílenému střelci". A "oběti" již ví, že jste to emocionálně nezvládl. Ví, že máte strach. Ví, že nesmíte střílet, nebo půjdete do vězení - a ví, že vy to víte.
"Co blbneš, vždyť my jenom..."
Vystřelíte jako "očividný" agresor a šílený střelec? Zničíte si život? O tom pojednává poslední kapitolka - "Kdy je přípustné se bránit střelnou zbraní".

Rizikové oblasti aneb kde a na co si dát pozor

Bylo by velmi zatěžující a náročné, kdybychom se okolo sebe museli obezřetně ohlížet 16 hodin denně, jak doporučují ti, podle kterých musí každý ozbrojený člověk chodit v "Condition Yellow" podle barevných kódů Jeffa Coopera. MacYoung s některými Cooperovými tezemi nesouhlasí: říká, že Cooper jako bývalý voják to bere moc vojensky a do civilního prostředí se to nehodí.
Svůj "obranný systém", pyramidu osobní bezpečnosti, tudíž staví tak, že "nezabere ani pět minut denně". V principu jde o to, že zločinci nemohou útočit všude - a tam, kde útočit nemohou nebo kde je útok nesmírně nepravděpodobný se nemusíte mít tak na pozoru. Proto je stěžejní vědět, kde jsou riziková místa a na co se v nich zaměřit.
Krátkou analýzou získáte obecnou definici místa vhodného pro zločin: nesmí být moc zalidněné, protože to znamená příliš svědků a možnost, že oběti někdo přijde na pomoc. Ale nesmí být ani úplně odlehlé, protože tam by zločinec mohl sedět ve křoví celý den, aniž by mu okolo prošla jediná oběť. MacYoung tedy definuje "rizikové oblasti" jako místa, kde lidé běžně chodí, ale v tak nízké hustotě, že i kdyby někdo slyšel volání o pomoc, nedostane se k vám během méně, jak třiceti vteřin. To je "riziková oblast".

To znamená podzemní garáže a parkovací domy; podchody ve večerních hodinách; chodníky satelitních městeček mimo špičku; a dokonce i taková místa, jako veřejné záchodky v supermarketech mimo špičku: když na ně zajde jeden člověk za pět minut a loupežné přepadení trvá do dvou minut, je to ideální místo. Navíc se tam dá schovat za dveřmi záchodku a udělat ideální situační přepad. A co bankomaty? Situované ve výklencích a právě tak odlehlých místech, aby zajistily soukromí a přitom lidem enbylo zatěžko si k nim zajít? Tam není problém se k vám nalepit s nožem a vyžádat si zrovna vydanou hotovost.

Vědět, kde je potřeba dávat pozor je ale dost k ničemu, když nevíte, na co si dávat pozor. To MacYoung rozebírá ve dvou článcích - jednak "fringe areas", což je právě popis rizikových oblastní a jak je rozpoznávat, a druhak "robbery avoidance", kde je řada praktických rad, čemu se vyhnout. Oba články maximálně doporučuji si přečíst, je tam až příliš dobrých rad, na které v této stati není prostor.
Po čem se tedy dívat a čemu se vyhnout? Zločinci musejí v "rizikové oblasti" čekat - a to tak, aby si mohli vyhlédnout oběť. MacYoung říká - pokud vidíte, že se o stěnu podzemní garáže poblíž výtahů opírá banda mladistvých, obraťte se a vraťte se (a zavolejte na ně ochranku): nemají legitimní důvod tam být a jsou usazení tak, aby vám mohli odříznout východ a pronásledovat vás. Vyjdou klidným krokem - a když začnete běžet, poběží za vámi. Buďte si jisti, že nestihnete otevřít auto, dostat se dovnitř, zavřít jej, nastartovat a vycouvat, aniž by vás dostali. A proti celému gangu se nikdo nepostaví, ani kdyby tam byli svědci.
Ditto bandy postávající v podchodech - to je prostě příliš rizikové, vyhněte se jim a obejděte je.
Na tomto místě mohou mít někteří lidé problém s pýchou: "já mám právo jít kam jen chci a NIČÍM se nenechám omezovat!" Inu, pýcha předchází pád. Užijte si svůj boj, může být váš poslední. A že máte zbraň? To, co jsem napsal ve svém pojednání o plynovkách platí stejně dobře i pro ostrou: »nespoléhat na plynovku (nebo koneckonců ani na jinou zbraň) jako na magický talisman, který vás ochrání - to jest, pokud vidíte v podchodu divné týpky a normálně byste se mu vyhnuli, jen hlupák eskaluje situaci s myšlenkou "mám zbraň, tak si to mohu dovolit" a jde tam. Co do proaktivní části chování tedy doporučuji jednat vždy tak, jako byste zbraň neměli. Tím zabráníte tomu, aby vás falešná sebejistota přivedla do problémů.«
Jak říká MacYoung, "nikdy nedovolte své hrdosti, aby vám zabránila couvnout nebo někoho zeširoka obejít."

Kdy je přípustné se bránit střelnou zbraní - situačně i legálně

Zmínkou o zbraních se dostávám k poslednímu důležitému téma: kdy je přípustné se bránit palnou zbraní?
MacYoung to se spoustou dobrých psotřehů (včetně toho, že boj o zákazy zbraní je o důvěře - hardcore zastánci říkají, že úplně všichni jsou dostatečně důvěryhodní na to aby měli zbraň, kdežto zakazovači říkají, že vyjma vládu není nikdo dost důvěryhodný aby směl nosit zbraň) podrobně rozebírá ve článku, který původně zamýšlel napsat na téma obrany domova. To stěžejní z něj jsem opět přeložil:

»Můžete se pro to rozhodnout i když víte, že pokud zmáčknete spoušť, zničí vám to život jak jste ho žili?
Většina lidí naneštěstí nechápe rozdíl mezi "přežitím" a "vyhráváním". "Vyhrávání" je emocionální impuls založený na egu, který vám říká, že "musíte někomu něco dokázat" (např. že se mýlí; nebo že se obuli do špatného chlápka; nebo že se jim nebudete podřizovat apod.) Jednoduše řečeno, "vyhrávání" spočívá v dokazování, že to vy jste v právu (a na koni).
Oproti tomu "přežití" není o tom, kdo má pravdu nebo je v právu - ale v tom, být naživu. Je to vědět, že pokud zmáčknete spoušť, všechno co jste si mysleli že můžete "vyhrát" bude zničeno. Je to ochota zahodit všechny emocionální motivy pro boj, každé pravidlo a standard podle kterého normálně žijete a udělat cokoli je zapotřebí, abyste i zítra viděli vycházet slunce.
Většina lidí ale tento rozdíl nevidí a skončí tak, že se snaží "vyhrát" tasením zbraně, aby "odstrašili" nebezpečí. Jenže tomu se říká "blufování". A stejně jako v pokeru váš bluff mohou vyzvat.
Jestliže se odstrašovaná osoba nevystraší, bluffer bude muset jít ještě o krok dále.
A s tímto postojem je jen jedna cesta, kterou se vytažení zbraně můžete vydat když ten druhý necouvne.
(...) A co více, pokud někdo tasí v naději, že tím odstraší násilníka, řeč těla takové osoby bude výrazně jiná než řeč těla někoho, kdo bez váhání zmáčkne spoušť. A to je problém: protřelý násilník to pozná. Takže zatímco druhá zmíněná řeč těla jej obyčejně od útoku odradí, ta první jej často vydráždí do útoku.
Což nás vrací ke starému rčení "nevytahujte zbraň, pokud nejste ochotni ji použít". Pokud spoléháte na to, že tím někoho zaženete aniž byste ji museli použít, neměli byste ji vůbec mít.«
Pro mne osobně to byl dost "otvírák očí", protože jsem se nenápadně a podvědomě posunul přesně do bodu, kdy jsem měl zbraň jako "talisman" a počítal s tím, že kdyby mne někdo ohrožoval, vytáhl bych preventivně pistoli jako onehdá známý, který cvaknutím závěru plynovky "své" obkličující spoluobčany odehnal a "nebezpečí by bylo odstrašeno". "Podle sebe soudím tebe" - a jakkoli jsem o tom teoreticky věděl, prakticky mi přišlo téměř nemožné, aby někdo pokračoval v nesmyslném útoku nebo přepadení i proti zbrani. Protože normální člověk (jako já) v případě hrozby zbraní zmizí, že.
Jenže vono ne. Cholerici nejen TexMex původu reagují "na to nemáš koule" nebo "tak to zmáčkni, dělej" - a to i u nás, protože přesně tak si tehdy bezdomovec v Brně vykoledoval kulku do břicha a obránce 12,5 roků za mřížemi. S myšlenkou na bluff vytáhněte zbraň v situaci, pro kterou není adekvátní nebo ji použijte v emocionálním vypětí... A pak se splní ta část, která říká "zničí vám život".

Od té doby mám jiný přístup: "kdybych vytáhl zbraň a střílel - protože v opak nesmím doufat -, stála by mi tato situace za to, abych ji odvrátil za cenu úplného pos*ání a zničení vlastního života taháním po soudech až vězením?" Protože kdyby ne, miniKachna zůstane v pouzdře.
Je pár situacích, které by mi za to stály. Ale diametrálně jsem přehodnotil takové věci, jako jestli v krajní situaci - když není zároveň důvodné podezření z ohrožení života - vydat nebo nevydat peněženku nebo mobil. To za to prostě nestojí. A přesně na to dojel ten chlap v Brně, který teď sedí ve vězení:
»Soud přihlédl k tomu, že poškození obžalovaného vyprovokovali, chtěli po něm peníze, vyrazili mu jídlo z ruky. Při hádce je obžalovaný upozorňoval, že má u sebe pistoli.
"Poté, co ji vytáhl, muži jej provokovali, ať ji použije. Jsou to okolnosti, které svědčí ve prospěch obžalovaného. Nebyl tím iniciátorem konfliktu. Bohužel reagoval zcela neadekvátně a dal volný průchod své agresivitě, se kterou má problémy," doplnil mluvčí soudu.«

Tahat pistoli kvůli zachování tváře? Nikdy. Je-li možné bezpečně utéci nebo ujet, utečte. Je-li možno odejít, odejděte - bez ohledu an urážky. Hrozí-li vám napadení, pusťte se do "stínového tance" a bojujte o výhodnou pozici a vyvázání se bez boje. A hlavně myslete na to, že to co vnímáte je "realita" ohnutá emocemi: že u soudu bude záležet na tom, jak by situaci zaznamenala bezpečnostní kamera: na "aktualitě".
Když už počítáte s tím, že budete muset použít zbraň, musíte podstoupit shadow dance, abyste dokázali, že se nejedná o náhodné kolemjdoucí a prokázali jejich zlý úmysl. Pokus usoupit nebo jim hodit drobné bude přilehčující okolnost: nechtěli jste bojovat, chtěli jste se vyvázat, oni do toho přesto šli. Pokus zavolat mobilem v levé ruce Policii - jakkoli se nedovoláte včas - je dalším úkazem toho, že jste nechtěli boj (a že jste se museli bránit jen proto, že se tam Policie nedostala včas a tedy je to i její vina). a tak dále. Na závěr bych jen citoval apel klinického a forenzního psychologa Bruce N. Eimera, Ph.D, který shodou okolností vystupuje pod hlavičkou Americké asociace pro skryté nošení:
»Hrubost a nezdvořilost jsou v dnešní společnosti velký problém. Děti (i dospělí) se zdají být drzejšími a neurvalejšími, než kdy předtím. Pro řadu lidí je úplně přirozené vám ukázat prostředníček, úplně bezdůvodně vám sprostě nadávat přímo do obličeje nebo se k vám jiným způsobem chovat hulvátsky. Zdá se, že drzost a hulvátskost překročily všechny meze a mnoho lidí je ochotných jít do extrému, jen aby si prosadili svoje.
Být ozbrojený ale není mandát k chvástání se. Právě naopak: nese s sebou povinnost se chovat umírněně a navzdory neurvalosti se vyhýbat konfrontacím, jak jen to jde. A pokud je konfrontace nevyhnutelná, je morální povinností ozbrojeného občana se ji snažit - v rámci rozumných mezí - deeskalovat. Být nekonfrontční. Chovat se slušně a neagresivně, jak jen můžete. A když není zbytí a musíte se uchýlit k útoku, buďte rychlí, rozhodní a naprosto neústupní a udělejte, co je třeba.«

Pár slov závěrem

Nechť žádný ze ctěného čtenářstva nebere tento článek jako dogma. Je to jen něčí názor, který se mi zrovna teď zamlouvá, protože se dám poměrně snadno přesvědčit logickými argumenty a MacYoungův přístup mi přijde vyvážený, nesklouzávající ani do jednoho z extrémů pacifismu - macho kovbojství..
Je mi jasné, že článek leckomu kope do posvátných krav a stejně tak je mi jasné, že může popudit spoustu lidí, kteří o sebeobraně jen nečtou, ale nějak více se jí věnují. Stejně tak jsem si vědom toho, že MacYoungovo učení je v některých aspektech kontroverzní.
Tím spíše tedy očekávám plodnou debatu, ve které budou kontroverze i případné záludnosti uvedeny na pravou míru, jako již ZZR v minulé diskusi na téma "MacYoung" uvedl na zdravější míru rozdíl mezi americkým a českým gangsterem.

A na samý konec jsem našel MacYoungovo video, kde rizikové oblasti a pozicování zločinců velmi názorně předvádí a ukazuje i "správnou reakci", tzn. jak se vyhnout:



Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nezasahujte do díla 3.0 Česko
/html